I. Radičová pre MF Dnes: Jednou nosnou dierkou som už nad vodou

22.10.2011

Jednou nosní dírkou už jsem nad vodou Iveta Radičová, premiérka Slovenské republiky

Před týdnem padla slovenská vláda kvůli sporu o navýšení fondu na záchranu zadlužených zemí, jako je Řecko. Slovensko s velkou nezaměstnaností, kde chtějí zvýšit platy učitelé i lékaři, přispěje sumou 7,7 miliardy eur. Skoro polovinou příjmů svého rozpočtu. Slovenská premiérka plnila celý týden první stránky evropských deníků. V zadlužených jihoevropských zemích si nakonec oddechli. Radičová raději nechala padnout svou vládu proto, aby Slovensko mohlo přispět do fondu na pomoc pro ně.

Než se minulý týden hlasovalo o eurovalu (záchranný fond), kolik lidí vám telefonovalo z Bruselu? Jakému tlaku jste čelila?

Nebyl žádný tlak zvenku. Až po hlasování přišly telefonáty, podporovaly mě. Nejkrásnější jsem dostala asi od místopředsedy českého Senátu Petra Pitharta, který situaci přirovnal k termínu oběť dámy -nejvyššímu tahu v šachu. V naší vládní koalici se objevil spor dvou principiálních postojů. Jeden: žádné eurovaly, žádná záruka, žádná pomoc, nechat to samospádu, musí se to vyřešit samo, bez účasti dalších. Versus druhý postoj: máme závazky, jsme v eurózoně, máme odpovědnost, nemůžeme jen přijímat výhody a nesdílet problémy. Tento spor by ležel na stole při každém rozhodování vlády.

Je pan Sulík, šéf vládní strany SaS, jež pomoc odmítla, zásadový politik, nebo podrazák?

Všichni partneři byli zásadoví politici. Pan Sulík trval na svém postoji, my ostatní také na svém. Kdo byl zásadovější, to bych nerozhodovala. Padli jsme všichni.

A tím jste umožnili návrat levicového Roberta Fica.

V předčasných volbách rozhodnou občané. Je správné, že se k tomu principiálnímu sporu vyjádří. Oni rozhodnou, který z těch postojů má mít převahu.

Ocení vás voliči tak jako Brusel, u něhož jste hrdinka, která obětovala svou politickou kariéru?

Vysvětlit doma toto rozhodnutí není jednoduché. Protože se to stále spojuje zkratkovitě s Řeckem a říká se, že jdeme pomáhat neodpovědným. V těch zemích jsou přitom noví premiéři, nové vlády, kteří zdědili stav společnosti po svých neodpovědných předchůdcích. Vzali na bedra nápravu hříchů minulosti.

Euroskeptici si myslí, že za to dostanete v Bruselu hodně dobrou trafiku. Nebo se chcete znovu ucházet ve volbách o post premiérky?

Pardon, takto já nepřemýšlím. Já jsem svobodný člověk, zůstala jsem jím i v politice. Rozhodnu se úplně svobodně, co budu dělat dál. Neexistuje trafika, o níž bych vyjednávala. Svou míru odpovědnosti si uvědomuji. Padla mi vláda. Bez ohledu na to, že je to spojené s důvěrou vládě jako celku. Nepodařilo se dosáhnout dohody. Já jsem teď už sice jednou nosní dírkou nad vodou - pocity a emocemi, ale zdaleka ne na břehu, abych věděla, co budu dělat dál, zda budu znovu kandidovat ve slovenských volbách.

Neuštvalo vás trochu to machistické prostředí politiky? Sama žena a proti vám opoziční soupeři Fico a ve vlastní vládě navíc Sulík, Dzurinda, Mikloš...

Víte, co platí: když chlapi zvyšují hlas, tak jsou oprávněně rozzlobení. Když žena zvýší hlas, tak je hysterická. Tento rozměr se do politiky přenáší. Velmi jsem vážila, kdy si dovolím ukázat naštvanost a kdy si dovolím zvyšovat hlas. Proto to hodnocení, které mi připisují: ona byla náladová. Některé stereotypy se z každodenního života do politiky přenášejí.

Vy jako profesorka sociologie jste své dětství nazvala termínem "emoční blahobyt". Jak byste nazvala své politické období?

Blahobyt to určitě není. Takový nejčistší a nejpravdivější pocit či emoce je smutek. Smutek, protože program naší vlády byl postavený velmi dobře. Bohužel není šance ho dodělat.

Půjčila byste polovinu svého ročního příjmu někomu, kdo si na rozdíl od vás žije nad poměry, nesnaží se šetřit a není vůbec jisté, jestli vám to někdy vrátí?

Samozřejmě, že ne. Vždyť o tom se ani nerozhoduje. To je ten základní omyl, který se velmi těžko vyvrací a těžko se proti němu argumentuje. Slovensko není v systému přímých půjček - jako jediná země jsme tento způsob odmítli. Kdyby mě oslovil někdo, kdo si jde kupovat dům a nemá čím ručit a je odpovědně připravený tu půjčku splácet, tak nemám problém mu dělat ručitele.

Věříte, že Italové, Španělé, Portugalci nebo Řekové budou odpovědní a schopní půjčky splácet?

Portugalsko a Irsko už plní plán poskytnuté pomoci. Ostatní země zatím nepožádaly o program a je otázka, zda to vůbec udělají. Pokud ano, pak nejprve trojice kontrolorů musí rozhodnout, zda jejich návrh programu konsolidace má šance na úspěch, a zda tedy ručení má smysl. V případě velkých ekonomik, které zmiňujete, vytvořený mechanismus nemá šanci, aby pokryl takové programy. Má šance pokrýt malé země.

No právě - neobětovali jste se nakonec zbytečně? Co když ani navýšení záchranného fondu nebude stačit a Brusel vás brzy požádá o další peníze?

Další navýšení záruky z jednotlivých zemí je neprůchodné. O tom se ani nebavme. Když si uvědomíte 211 miliard záruk z Německa a rozhodnutí Bundestagu, že je to strop... O to víc je to strop pro ostatní země. Není to tak, že teď ty peníze dáváte na stůl, jsou to záruky.

Řecko se přibližuje stále víc bankrotu. Francie s Německem po navýšení fondu už naznačují, že se bude muset polovina řeckého dluhu odepsat. To zaplatíte i vy.

My jsme součástí společného Evropského fondu finanční stability, fondu na pomoc zadluženým zemím. I Česko vstoupilo do EU a vstup do spolku znamená nejen práva, ale i jisté závazky. Časy, kdy se dařilo, máme dnes za sebou. Jsem přesvědčena, že krizi, již máme v jednotlivých evropských státech - na Slovensku i v Česku -nejsou země schopny řešit samy. A je to hluboká krize, vůbec největší od vzniku Evropské unie. Přirovnávají ji hloubkou a rozsahem ke krizi v roce 1929. Tím spíš nemáte šanci ji řešit jen vnitřními reformami v jednotlivých zemích.

Neustálým navyšováním fondu, vytloukáním klínu klínem ano?

Uvědomění si faktu, že jsme na pokraji recese, znamená pro každého politika nutnost hledat všechny možné nástroje, jak zabránit těm nejkrutějším dopadům na občany té které země. Padá jedna vláda za druhou, nespokojenost občanů a sociální napětí jsou obrovské. V této situaci se heslo "nebudeme pomáhat tučnému Řekovi" velmi lehko poslouchá. Ale to vůbec není o řešení situace v jedné zemi. Jde o řešení základních principů fungování finančních trhů ve 21. století.

Co je s nimi špatně?

Zásadní je diskuse o fungování eurozóny a Evropské unie. Obě uskupení fungují na principu politické dohody. Eurozóna je dohoda sedmnácti vlád, sedmnácti parlamentů a padesáti politických stran. Je přirozené a logické, že dohoda se v Evropě rodí těžko, dlouze a s kompromisy. Máme spolek, který je postavený jen na jedné noze - na pilíři politických dohod. A teď se bavíme, zda je možné mít společnou měnu a nemít přitom další pevný pilíř na garanci pevnosti této společné měny.

Řada zemí, třeba Itálie, dosavadní pravidla porušovala. Řecko dokonce údaje o svém hospodaření falšovalo. Lze takovému spolku věřit?

Jistě, všechny tři principy eurozóny byly porušeny. Když je budeme chtít jen obnovit, tak je to nedůvěryhodné, protože jsme je porušovali. Dnes je diskuse o tom, jaké mechanismy zavést, aby země musely dodržovat dohodnutá pravidla. Jaký má být systém sankcí, pokud je nebudou dodržovat. Svět se dostal do totálního závěsu velkých finančních korporací - rozhodnutím USA za Reaganovy vlády o deregulaci finančních trhů.

Vy souhlasíte s šéfem Evropské komise Barrosem, že za krizi může "chamtivost finančníků"?

Já bych neřekla takové spojení. Postupností kroků v podstatě došlo ke spojení tří pilířů finančního světa. Finančních trhů, bankovnictví a pojišťovnictví do jednoho shluku a korporací, kde tím pádem přestaly fungovat elementární kontrolní mechanismy a regulátory. Banka půjčila, finanční trh koupil akcie a pojišťovna to pojistila. To vše v jedné instituci. Tím se vytvořila obrovská finanční bublina, jež má svoje limity, a dnes stojíme tváří v tvář jejímu prasknutí.

Nejsou spíš hlavními viníky vlády? Kdyby nedělaly takové dluhy, nemusely si půjčovat a nebyly by dnes v hrsti finančníků.

Socha Svobody v Americe drží v ruce pochodeň. Když jsem tam byla poprvé v životě začátkem 90. let, tak můj hlavní postřeh byl: všechno sedí, jen místo té pochodně by měla držet kreditní kartu. Žít na kredit, na dluh - z toho se stal princip nejen pro vlády, ale i pro jednotlivce.

Je to ta největší chyba současných problémů, že?

Hitparáda viníků není to, co chci dávat do pořadí. Slovenská vláda před rokem řekla, že viníků je víc. jejich koexistence - vzájemně se doplňovali. Politické garnitury, finanční instituce, bankovní sektor, ratingové agentury, ale i kontrolní mechanismy, jako je třeba Eurostat.

Nečekal bych tato vysvětlení od političky pravicové strany, jež dělala bolestivé reformy na Slovensku.

Základní cíl dneška je - co nejméně ublížit občanům Slovenska. Je otázka, zda to necháme na samospád, padni komu padni, v neregulovaném chaosu. Nebo raději zvolíme regulovaný bankrot s kontrolou dopadů na občany. Jednoduše můžeme nechat padnout možná šedesát finančních institucí v Evropě, ale kdo na to nejvíce doplatí? Úspory občanů. Když v roce 2008 padl v Americe Lehman Brothers, jen na Slovensku tehdy přibylo 140 tisíc nových nezaměstnaných. Takže my dnes netleskáme nadšením nad novými mechanismy. Ani neskřípeme zuby. Ale konstatujeme, že na náklady řešení krize jsou takto menší než bez regulace.

Máme být dnes v Česku rádi, že nemáme euro a nemusíme přispívat na pomoc zadluženým?

My přijetí eura nelitujeme. Slovensku to přineslo více výhod než nevýhod. Tím, že jsme na osmdesát procent proexportní ekonomika, je výhoda společné měny jednoznačná. I když máme o jeden nástroj méně, jak reagovat na krizi -nemůžeme hýbat vlastním kurzem. Ale proto jsou pro nás důležitější ostatní nástroje, jež máme v oblasti daňové politiky.

Abyste o to nepřišli. Mnoho ekonomů si myslí, že pro přežití eura je nezbytná společná fiskální politika - tedy společné daně, společné dluhopisy, jedno společné ministerstvo financí.

Tato diskuse je otevřená. Já si nemyslím, že je potřebná společná daňová politika. Jsme rádi, že eurozóna řekla, že přímé daně budou i nadále v kompetenci jednotlivých států. V USA mají jednotlivé státy vlastní míru zdanění, některé státy mají velké potíže, ale nezatřáslo to jejich společnou měnou -dolarem.

Nebylo by lepší místo vymýšlení, jak zkrotit a regulovat finančníky, přijmout pravidlo, že vlády prostě dluhy dělat nesmějí?

Ano, to je jedno z pravidel, o němž se diskutuje. Dokonce Slovensko má v parlamentu zákon o dluhové brzdě. To by každá země měla co nejdřív přijmout.

Dolejší Václav

4849